Standard a historie plemene

STANDARD PLEMENE JACK RUSSELL TERIÉR

Jack Russell teriér byl prozatímně uznán FCI dne 25.10.2000.

Země původu: Anglie

Oficiální standard FCI vydán: 14.12.2000 - číslo 345

Skupina FCI: 3. skupina - Teriéři; sekce 2 - Nízkonozí teriéři

Všeobecně: Jack Russel teriér je silný, aktivní, hbitý a pružný pracovní pes s odvážnou povahou a pružným tělem střední délky. Jeho svižná chůze se hodí k jeho čilému výrazu.

Hlava: Lebka musí být plochá, středně široká, postupně se zužující k očím, přecházející v silný čenich s velmi silnými čelistmi. Stop musí být zřetelný, ale ne silně vyjádřený. Délka od stopu k nosu má být o trochu kratší, než od stopu k týlnímu hrbolu, svaly čelistí musí být dobře vyvinuté. Nos musí být černý. Dobře vyvinuté silné čelisti s pevně napojenými pigmentovanými pysky a s nůžkovým skusem, s pevnými zuby. Uši překlopené, nebo zavěšené, silné a velmi pohyblivé. Oči jsou malé a tmavé s bdělým výrazem. Nesmí být vypouklé. Oční víčka jsou dobře spojená. Okraje očních víček musí být černé.

Tělo: Krk je pevný a suchý, schopný dobře vyrovnávat postavení hlavy. Hrudník spíše hluboký než široký s dostatečnou vzdáleností od země. Spodní strana hrudníku se nachází, pokud jde o výšku, uprostřed mezi zemí a kohoutkem. Tělo je trochu delší než jeho výška, měřeno tak, že délka od kohoutku k nasazení ocasu je trochu delší, než vzdálenost od kohoutku k zemi. Hřbet je rovný. Žebra klenutá, po stranách oploštělá, takže hrudník se dá obejmout rukama - objem činí asi 40 až 43 cm. Bedra musí být krátká, pevná a svalnatá. Lopatky směřují šikmo a nejsou příliš osvalené. Hrudní končetiny jsou rovné od lopatek k prstům, z pohledu zepředu i ze strany a s dostatečnou délkou nadloktí, takže lokty stojí pod tělem. Předhrudí je jasně patrné. Pánevní končetiny jsou silné a svalnaté, vzhledem k plecím dobře vyvážené. Při pohledu zezadu jsou rovnoběžné. Dobré zaúhlení kolen a nízko položená hlezna. Tlapky jsou malé, okrouhlé, pevné, se silnými nášlapnými polštářky. Prsty středně klenuté, ani vbočené ani vybočené. Pohybuje se přímo, pravidelně, volně, čile. V klidu může ocas viset. Při pohybu musí stát vzpřímeně.

Výška: Ideální je výška mezi 25 a 30 centimetry, s hmotností v kilogramech rovnající se 1 kg na 5 centimetů výšky v kohoutkul Pes o výšce 25 centimetrů má tedy vážit 5 kg a pes o výšce 30 cm 6 kg.

Srst a barva: Srst může být hladká, drsná a hrubá. Musí být odolná proti povětrnostním vlivům. Bílá by měla převažovat nad černými, tříslovými, či hnědými skvrnami.

Temperament: Odvážný a nebojácný, přátelský a sebevědomý.

Poznámka: Psi musí mít v šourku dvě normálně vyvinutá varlata.

HISTORIE PLEMENE JACK RUSSELL TERIÉR

Velká Británie má již po staletí loveckou tradici, jejíž součástí je i hon na lišku. Při honu na lišku se používali honící psi, kteří lišku vystopovali a potom ji za hlasitého štěkotu pronásledovali. Lovci, obvykle na koních, psy sledovali a lišku dokázali zastřelit někdy až po hodinách pronásledování. Nicméně se pravidelně stávalo, že se liška schovala do nory, takže k ní nemohli psi ani lovci. V tu chvíli se na scéně objevil teirér vyšlechtěný k těmto účelům, kterého lovci posadili před vstup do liščí nory. Tito teriéři měli v sobě notnou dávku odvahy a horlivosti. Rychle si razili cestu k lišce, často několik metrů pod zemí a štěkali na ni tak dlouho, až opustila svou bezpečnou noru. Důležité přitom bylo, aby pes lišku nezakousl; to by znamenalo konec lovu; a to nebylo záměrem. Těmto teriérům se říkalo "working terriers" (pracovní psi). K této skupině patřili i foxteriéři.

Fotografie teriérů z 19. a z počátků 20. století svědčí o rozmanitosti tohoto "plemene". Nešlo o jednotný typ, barva, struktura srsti i velikost byly různé. V polovině 19. století zažívala kynologie velký vzestup a o foxteriéry se začali zajímat i nelovci. Kynologové lovecké schopnosti těchto psů téměř pomíjeli, důležitý však pro něj byl jejich vzhled. Foxteriéři se dostali do výstavních prostor, kde se kladl důraz na jejich zevnějšek. Byl vytvořen plemenný standard a více se vybíralo podle zušlechtěného uniformního typu. Z těchto psů vznikl "luxusní" pohledný teriér, kterého známe dodnes.

Mnoho lovců přihlíželo mizení svého pracovního teriéra se smutkem. Pro práci pod zemí byli teriéři příliš velcí a ochabovaly i povahové vlastnosti, požadované pro lov. Lovci se částečně distancovali od výstavních psů a od jejích majitelů a šlechtili teriéry vhodné pro lov dál - často bez rodokmenu. Mezi tyto lidi patřil i muž, který měj velký vliv na vývoj Jack Russell teriéra - pastor John Russell. Tento farář měl téměř bílé, hrubosrsté, malé psy dobré kvality, na které se nesmí zapomenout. Reverend John Russell byl jedním z nejstarších členů Kennel Clubu a je dodnes znám jako chovatel jedné z velmi lovecky upotřebitelných větví foxteriéra - po něm pojmenované Jack Russell Teriér. Tato větev je neotesanější, primitivnější formy a má kratší běhy, než moderní výstavní typ. Kolem roku 1818 si Jack Russell od jednoho mlékaře jménem Marston obstaral teriéří fenu jménem "Trump". Muselo se jednat o fenu velmi podobnou foxteriérovi, každopádně neměla tak nízké končetiny, jako dnešní Jack Russell teriéři. Vždy upředňosťoval bílé psy se žlutými znaky. Russell choval krátkosrsté teriéry podle vzoru "Trump", s dlouhými končetinami, kteří mohli při lovu držet tempo s honiči. Můžeme se domnívat, že "Trump" byla skutečně zakladatelkou chovu Jack Russell teriérů. Ačkoliv byl Russell jedním ze zakladatelů Kennel Clubu a až do své smrti zůstal jeho členem, své teriéry po roce 1869 nikdy nevystavoval a nenechával je ani registrovat do plemenné knihy Kennel Clubu. Během šedesáti let své chovatelské činnosti Russell vytvořil typ tvrdých psů pro lovecké potřeby, kteří byli schopni spolehlivě vyhnat lišku z nory, ale neměli ji usmrtit. K tomu byli psi i malí, protože nevážili zpravidla více než 15 liber.

Jeho psi byli většinou krátkosrstí. Jejich srst měla strukturu srsti drsnosrstých štěňat. Měli, jak už bylo řečeno, vyšší končetiny než dnešní Jack Russell teriéři na kontinentu. Jack Russell sám vystavěl svůj chov zjevně velice cílevědomě. Jeho záznamy jsou zřetelné a velice spolehlivé. Když svůj chov upevnil, prováděl přikřížení cizí krve jen velmi zřídka. Řeč je o psu "Old Jack", pracovním teriérovi, z chovu Kapt. Percy Williamse, který na výstavách získal mnoho cen. Russell v šedesátých letech použil tohoto psa pro svůj chov. Počínaje rokem 1880 jsou vystavováni různí psi, kteří měli za předky Jack Russell teriéry, například roku 1880 "Carlise Tack" dcera Jack Russell - feny "Fuss". Další úspěšnou fenou byla "Pussy", tato byla panem Woottonem prodána chovateli, vystavovateli a rozhodčímu S. E. Shirleyovi za fantastickou cenu 40 liber šterlinků (pro porovnání v té době roční plat vikáře činil 60 liber!). Po Russellově smrti se jeho psi rozptýlili. Velká část se dostala k panu C. H. Bassetovi z Watermonth Castle u Ilfracombe. Psi měli tehdy již kratší končetiny, než tomu bylo u prvních psů Jacka Russella a měli poněkud kratší čenichy. Zachovala se jména a historky. Slyšíme zde o činech psa jménem "Tip", "Nelson" nebo "Nettle" atd.

I když se plemeno může pochlubit nezanedbatelnou historií, trvalo dlouho než se jím kynologie začala zabývat. Není divu, protože chovatelé Jack Russell teriérů se od počátku negativně stavěli k potenciálnímu uznání těchto psů jako plemene; uznání by totiž znamenalo i to, že by se psi dostali do výstavních kruhů. Plemenný statut, nerozlučně spojený se zušlechťováním zevnějšku, vedl u mnoha pracovních psů k ústupkům od původních vloh k práci a pracovních schopností. Milovníci pracovního Jack Russell teriéra to pokládali za nepřijatelné.

Dnes však je Jack Russell teriér uznán FCI prozatímně a již existuje jeho standard vydaný pod hlavičkou FCI 14. prosince 2000 (číslo 345).